Toxické myšlenky

Tak se mi zase chrlí zprávy od mnohých přiznivců, jak je všechno na pikaču.
No u mě taky. Nemám kafe. Takže buď budu čekat do odpoledne, než mi někdo doveze fakt dobrý kafe. Nebo budu čekat až mi dítě usne a půjdu si do krámu pro hnusný kafe, nebo si dám 3v1 a budu předstírat, že tam není cukr a je tam kofein.
A o tom život je. Vždycky máme možnost volby. I když třeba sračky hned, ale aspoň něčím zaplácnout život, nebo si čekat na lepší příležitosti.
Když se podívám na sociální sítě některých uživatelů, tak to je jak zeď nářků – depresivní citáty, vzdechy o tom, jak chlapi jsou svině, jak ženský jsou svině, jak kámoši jsou svině, jak zaměstnavatelé akorát odírají, doba je těžká, haranti neposlouchají… Poté mi ještě hodí silnou dávku negací do zprávy, jak trpějí. Chce se mi řvát: „Lidi nejsi svině, to ty si můžeš za svůj život.“
Každý máme nějaké šrámy po ranách, co nám život dal. Dost lidí by skončilo na fetu nebo by se zabilo, kdyby měli žít můj život, byť jen z půlky. Každej si neseme svůj kříž, svůj úděl života a je na nás, jak s tím naložíme. Občas taky propadám panice a spamuju mého přítele na telefonu, ale vždy naše rozhovory končí smíchem nebo aspoň tím: „Teď se na to vysereme a uvidíš, že to zvládneš.“ A má pravdu.
Pomůže svižná procházka na čerstvým vzduchu, vyspat se, vždyť ráno je moudřejší večera.
Ono totiž tyhlenty problémy a negace – není špatný se svěřit, přítel pomůže, uleví se vám. Ale hlavně dotyčnej musí chtít svůj průšvih řešit . Jsou lidi, co svěří svoje trable a hledají řešení. Přežili týrání, tragédii, svojí vlastní smrt. Tohle ví jen hrstka nejbližších, protože nepotřebují svá dramata k tomu, aby znudění lidé měli o zábavu postaráno, takové zpestření v jinak nudným životě. Těmhle znuděným lidem na otázku: „Jak se máš?“ Odpoví jednoduše: „Mám se fajn“ A odmítají cokoliv ze svého soukromí sdělovat lidem lačnícím po dobrodružství a hltající storky, které si přečtou maximálnně v knize. A pak jsou lidi, co se v bahně života rochněj, libují si, jednoduše trpět chtějí, i když to nepřiznají. Role oběti jim vyhovuje. Vyhovuje jim, když je někdo lituje, utěšuje, protože tak na sebe strhnou pozornost. Sice smutným způsobem, ale holt jim role chudinky dělá dobře.
To je jako ženské, které neumí zajmout jinak, než vystavit svoje poprsí a jiné části těla na facebook a sbírat „líbísky“. Prostě ztráta sebevědomí. Bohužel tihle jedinci mají tendence do bažin strhávat svoje nejbližší okolí. Takže sorry, že se s váma nechci topit. Mám se ráda.
Stará známá pravda je, že co kolem sebe vyšleš, se ti vrátí. A to i ty negace psané, které pak po sobě stokrát čteš, zobrazí se ti na tvým face pokaždé, když jí někdo osrďíčkuje, olikeuje, okomentuje, atd… A pak se div, že se ti nic nedaří, když více energie věnuješ životním trablům než zaměření se na sny a cíle.

Jsem raději třídním šaškem, kterej vás baví, smějeme se spolu a směju se tak dlouho, až mě ty chmury prostě přejdou. Je to taková hra na radost. Předstírej, že je ti fajn, až do doby, než ti fajn skutečně bude. Jo, jsou chvíle, kdy do něčeho vzteky bouchnu, brečím, řvu, jebnu něčím o stěnu, mrsknu po někom pomeranč, atdAle jak to přijde, tak to odejde. Stalo se. Je teď na mně, jak to bude dál. Zda se dál budu chtít rochňat v prachu jak ta slepice, nebo budu orlem, podívám se na věc z nadhledu a vidět to, co ostatním zůstává skryto. Jmenuje se to naděj a příležitost.

Vaše Tiina Suhkbataar