Na svatého Martina, kouří se nám z komína

Kdo byl svatý Martin a byl tak svatej, jak se říká?

Svatý Martin z Tours se narodil kolem roku 316 – a zemřel 8. listopadu 397 v Candes v úctyhodných 80 letech.

11. listopadu byl pohřben v Tours. Marťa byl římský voják, poustevník a biskup v Tours. Jméno dostal po Bohu války. Jeho rodiče byli pohané. Stal se jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších svatých. Patří mezi první nemučedníky, které církev označila za svaté. Je zakladatelem prvních klášterů ve Francii. Svou misijní činností horlivě potíral pohanství a obracel lidi na křesťanství, po dobrém i po zlém. Ekolog to nebyl. Nechal vykácet kilometry lesů, pohanských posvátných míst a ničil posvátné megalitické řady v Bretani. Pro tuto svou usilovnou christianizační činnost bývá některými lidmi vnímán jako význačná osobnost, která spoluvytvářela křesťanské duchovní základy Evropy. Je znám díky legendě, kdy se rozdělil se žebrákem o svůj plášť.

Podle této legendy, žil skromně, pokorně, kámošil se se svým otrokem jak s bráchou. Byl prej trošku jinej, což dokazuje čin k němuž došlo v Amiensu u jedné z městských bran v roce 335 za jednoho velmi mrazivého zimního večera. Martin se tudy na koni vracel do vojenského tábora. U brány ho oslovil polooděný žebrák a prosil o almužnu. Protože u sebe Martin neměl ani peníze, ani jídlo, zprvu nevěděl, jak by člověku pomohl. Pak mu cvaklo v hlavě, vzal svůj velký důstojnický plášť a rozdělil ho svým mečem napůl. Polovinu pak hodil žebrákovi třesoucímu se zimou, aby se aspoň trochu zahřál. Legenda dále vypráví, že Martin spatřil příští noc Ježíše, který byl oděn půlkou pláště. A uslyšel, jak Ježíš říká andělům: „Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu.“ Tato Kristova slova znamenají to, co je napsánu v evangeliu: „Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mě jsi učinil.“

O jeho skutku se vyprávělo široko daleko. Až jednoho dne měl být jmenován biskupem. Martin, při své skromnosti, nechtěl biskupskou hodnost přijmout a schoval se před vyslanci do husince mezi hejno hus. Ty jej však svým silným kejháním prozradily. Kdyby radši držely klapačku, nepatřily by pak každoročně na svatomartinský stůl.

Připomíná mi to vtip: „Proč mají ženy menstruaci? Protože, když Eva zhřešila v ráji, Bůh jí řekl, že svůj trest zaplatí krví a ona to ukecala na měsíční splátky.“ Takže chudinky husy odnášejí skutky svých předchůdkyň už od středověku.

Martin se stal patronem chudých a také vinařů.  Proto se k menu podává mladé víno a prvně se koštuje a třídí na 3 stupně: 1. Dá sa, 2. Nedá sa, 3. Prodá sa Pražákům.

Na svatého Martina se hodně jedlo, pilo. Krom husy se pekly martinské rohlíky, podkovy a roháče. Čeládka (zvaní též martínci) končila službu a hledali službu u jiného pána. Tento den slavili dosti rozpustile a dělali brajgl po ulici. Na počest Martina se pořádaly dobytčí trhy, posvícenecké poutě a různé vylomeniny spojené s dostatkem jídla a pití.

Jak již to v mnoha křesťanských svátcích a významných dnech bývá, navazují na pohanskou tradici. Což třeba mohou připomínat pečené roháče, které byly zasvěceny lesnímu pohanskému Bohu, ze kterého později církev udělala pekelníka, jež se ho mají lidé bát. Proces tohoto dne také spíše připomíná divoké pohanské chlastačky a žranice.

Na spojitost s pohany rovněž poukazuje fakt, že na mnoha místech se v předvečer sv. Martina zapaluje martinský oheň. Pohanský den začínal západem slunce. Veškeré svátky se začínaly slavit vždy v předvečer a pohanský svátek bez ohně je jako ryba bez vody. V alpských zemích, zejména v Bavorsku, provádí zakuklená mládež svoje žerty, ba i výtržnosti. Ve Flandrech, jižních a severozápadních částech Holandska, některých oblastech Německa a v Rakousku se tento svátek často slaví průvodem, ve kterém je obvykle muž na koni, představující sv. Martina, někdy doprovázen svým pomocníkem (obdoba českého Mikuláše).

Jak již víme, počátkem listopadu pohané slavili Samhain. Takový jejich nový rok. Začínal úplňkem. Resp. předvečer úplňku. Samhain nám vážení začíná dnešním západem slunce. Pár dní na to se slavil den Boha války. Tento den připadal na temnou, odvrácenou tvář měsíce, tudíž novoluní. Oslava začala zhruba v půlce listopadu. Ono totiž Samhainem končilo i veškeré válečné tažení, období válek a krveprolití. Proto se děkovalo Bohu války za přežití, modlilo se k němu pro získání odvahy, za vítězství v dalších bojích a podstrojovalo se mu nejrůznějšími pokrmy, jež symbolizovaly jakési menší úplatky. Mimo jiné se jedla právě husa. Díky její bojovnosti byla spojována s Bohem války. Jedla se také proto, že se věřilo, že husy jsou schopné propojovat svět mrtvých se světem živých.

Váže se k tomu legenda, kdy jeden muž proměnil svou ženu v husu, aby letěla do zásvětí a přinesla cenné informace. Husa se pak stala symbolem jakéhosi převozníka, cestovatele mezi naším světem a světem zesnulých.

Bílý kůň, s nímž je spojován jak sv. Martin, tak i pohané, může značit sníh. Zimy dříve přicházely brzy, byly delší, mrazivější, krutější. Bílý kůň, podobně jako husa, znamenal převozníka mezi světem mrtvých a živých. Bílá barva byla velice duchovní a kůň darem od Bohů pro válečníky a rolníky. Stal se jedním z významných zvířat pro pohany. Tak jako srpnové slavnosti Lughnasad jsou spojovány s býkem, podzimní slavnosti Boha války jsou spojovány s koněm.

Ať již slavíte Martina, vyznáváte pohanské tradice, nebo se jen těšíte na pečenou husu a mladé víno, užijte si zítřejší den.

Dnes máme Lunu ve Lvu a je skvělá příležitost děkovat Bohu války za přežití dalšího roku, připravit se na bitvy, které musíme vybojovat a také na naplánování zneškodnění třídního nepřítele.

Až nastane tma tmoucí, zapalte na parapetu svíčku zlaté, hnědé nebo bílé barvy a vyslovte své přání na vítězný triumf!

Vaše čarodějka

Tiina