Původ svaté Barbory

Dny se zkracují čím dál více. Na našem území převládá oblačnost a sluníčko mraky ne a ne porazit. Dny vypadají vskutku temně, strašidelně.

Možná stejně vypadalo období před slunovratem v dávných dobách. Nebyla zavedena elektřina, málokdo uměl číst a psát. Rodiny se scházely u kamen a vyprávěly si nejrůznější strašidelné příběhy. Možná jako duchovní význam, výchovný prostředek či jen tak pro zábavu, se z příběhů zrodily převlečené postavy. Od počátku prosince až do Štědrého dne se zjevovalo hned několik příšer. Jako první chodívaly strašit Barbory. Hodným dětem nosily jablíčka a oříšky, zlobivým dávaly metlou přes zadek. Barbory byly štíhlé ženy v bílém hávu, vlasy měly zčesané přes obličej. Svou přítomnost u stavení ohlašovaly klepáním březovými proutky na okno.  Později církev Barbory zakázala. Nebylo myslitelné, aby koledu roznášely ženy. Barboře se sebrala možnost zmlátit sousedovic nevychované spratky, na druhou stranu se stala svatou a dostala legendu novou.

Barbořin otec byl pohan, nepřítel křesťanů. Barbora však věřila v Krista, utíkala ke skupině křesťanů. Její otec se to dozvěděl. Nechal Barboru bičovat, mlátit kyjem a nejrůzněji týrat. Takovému brutálnímu zacházení Barbora pochopitelně podlehla. Protože se své víry nevzdala ani za cenu utrpení, církev ji vyhlásila za svatou a stala se patronkou havířů, dělostřelců, zedníků, hasičů, tunelářů a ochránkyní věží.

Jedna pohanská zvyklost přeci jen zůstala. Trhání proutků – barborek. V dobách pohanství se do vody dávaly proutky břízy. Bříza symbolizovala jaro, byla talismanem pro ochranu dětí a domova. V zimě větvičky připomínaly, že vše je dočasné. Zima jednou skončí a bude zase jaro, nová naděj, nový život. Nejen bříza bude pučet, kvést. Tento zvyk byl natolik oblíben, že se jej církvi nepodařilo vymýtit. Rozhodlo se, že se budou trhat třešně či višně symbolizující narození Krista. Navíc se počalo tradovat, které dívce barborka vykvete, může očekávat ženicha. Kraj od kraje se zvyk lišil. Někde stačilo větvičky pojmenovat mužskými jmény. Která vykvetla jako první, takové jméno budoucí ženich ponese. Jinde musely dívky každý den zalévat větvičky vodou donášenou v ústech ze studny.

V adventním čase proutky břízy vyčistily vše zlé, co se za rok událo a do Slunovratu všichni vyšli s čistým štítem, novou nadějí, očekáváním a vidinou lepších zítřků. Místo mačkání se v davu u rozsvěcení stromků na náměstí, prodírání se na přecpaných vánočních trzích a přešlapávání jedinců, co to přehnali se svařákem, se s dětmi zítra vydáme na hledání vhodného stromu pro barborky a uplacení lesních skřítků, aby nám ty větvičky dali. Jsou to pomocníci Boha Cernnuna, ze kterého později církev udělala čerta, jehož je třeba se bát. Náš rohatý lesní bůh sice dokáže pozlobit, ale hodné děti odměňuje. Den předem půjdu narafičit pár sladkostí na strom a modlit se, aby trošku mrzlo a nenalezli do toho lesní mravenci. Ratolest tento počin vždycky uklidní, že byla hodná a příchodů opravdických čertů o dva dny později se nemusí vůbec bát.

Ať již budete slavit první adventní neděli jakýmkoliv způsobem, přeji vám příjemné prožití prvopočátku vánoční atmosféry a nezapomeňte v pondělí uškubnout pár větviček na barborky.

autor: Tiina Sukhbataar