Pracovní pohovor – pivo, nebo kravičky

“ Dobrý den, rádi bychom se s Vámi sešli. Bylo by to možné v pondělí 6.3.2017 v 11:30? “

Tak takhle zněl odpovědní mail, který mě lákal na pracovní pohovor. Podle googlu jsem dospěla k názoru, že jde o administrativní budovu náležící Budvaru.
Přijíždím na místo určení, právě včas, tak jak mi dovolila dopravní situace a “ miminko “ , co mi doma viselo na noze s prosbou : “ maminko, já chci s Tebou, já tu s tátou nechci zůstat.“
Vstupuji do budovy, která architektonicky připomíná strohost “ předrevoluční “ doby. No hlavně, že je objekt střežen kamerovým systémem. Rychle zahazuji žvýkačku do koše a stoupám do prvního patra. Hbitě se orientuji v číslech dveří bez popisek a ťukám na dveře číslo 104. Vše bez dlouhého rozmyslu, “ tlačí “ mě čas.
Dveře otvírá starší, nenápadně oblečená paní a ustupuje do místnosti. Natahuji ruku, zdravím,dotazuji její příjmení a sděluji své. Vcházím do kancelářských místností, situovaných za sebou. trochu nelze rozeznat hierarchii přítomných.
Paní mě mile odvádí do posledních dveří.
Za stolem sedí žena středních let, v bílé kožešinové vestě. Vstává, všímám si že svačí, jemně komentuji s omluvou, abych jí dala dostatek času polknout sousto. Vysvětluje mi, že je to v pořádku, že takto jí stále něco. Je vtipná. Přesouvám její sarkasmus do roviny zdravého stylu stravování a jeho pravidelnosti.
Sedáme si na černou koženou sedací soupravu. V místnosti je cítit kouř z cigaret, tlačí se nepříjemně do nosu.
Sedí po mé pravici, po levici asi paní asistentka. Nahlížejí do mého životopisu a zajímají se o jazykové znalosti.
Soustředím pohled na místnost a začíná mi vše docházet. Zdi jsou plné zarámovaných telátek, býků, krav.
“ Áje,“ slyším se v duchu. “ Tys nelustrovala v Živých firmách, kozo ! “
Asistentka mi začíná sdělovat náplň pracovní činnosti. Usmívám se sděluji, že chápu. Odkývám i aktivního řidiče, odvyprávím svou praxi. Avšak začínám cítit slabost kolem žaludku. Právě když mi dochází, že budu listinně doprovázet a zajišťovat, veterinárně spravovat, … zvířata s tak krásnýma očima směr jatka.
“ Bojíte se dobytka? “ … “ Né že bych se přímo bála to ne, respektuji ho, vím že je někdy nepředvídatelný a nebezpečný. Ne v jeho blízkosti určitě neomdlím. „
Líbí se jim má živelnost a mrštný jazyk.. ovšem mně začíná klesat tlak v krvi. Loučíme se a pohovor zůstává otevřený.
Klušu ze schodů dolů a zastavuji se až u auta. Čeká v něm na mě má dcera. Skoro neslyším, jak se dotazuje a sypu ze sebe..
“ Já tohle asi morálně neunesu, pracovala jsem na inovování celkového ustájení, ale pane Bože tam šlo o žijící                     a fungující chov. A já tady budu průkazný “ anděl smrti “ … to nejde, to nemohu. Ano milujeme silný hovězí vývar, dobrá…ale tohle nejde. Práce má člověka naplňovat. Dobře, já dokáži usmrtit rybu, vyvrhnout ji a očistit, ale exportovat dobytek a do Turecka? To si raději nechám odoperovat zdravé slepé střevo bez anestezie.“
Dnešek byl plný pochopení, hlavně mě samé.
Mám ráda želatinové bonbony, nejraději medvídky….na počest všech “ poražených “ jsem jich dnes snědla 200g – uklidňují mě.
Přeji si, aby firma BUDWEISER Export-Import s.r.o. našla vhodnějšího kandidáta na onu pozici.

Autor: Johanna Schramek