Cestou necestou

Dnes mám bezdětný den. Pofackovala jsem to doma, jela jsem do prodejny s nábytkem pro úložné prostory a později odpoledne na procházku. Má oblíbená Karlovka už mě nebaví, takže využiju toho, že nemusím vláčet kočár a zajdu jinam. No a taky poslechnu rady terapeutky, že bych laskavě mohla dělat něco pro sebe, ne pro druhé a obklopit se zelenou. Vydala jsem se tedy do pryč. Je to místo kousek od našeho domu u menšího parkoviště a do lesa vede taková nehezká cesta. Takže stezka odvahy, fajn. Cesta fakt hnus, bordel po ní a čekala jsem, že zase s psicemi najdeme nějakou mrtvolu. Později jsem čekala, že nás přepadnou feťáci. Našla jsem polorozpadlý dům, nebo co to bylo. Vypadalo to trošku jako oltář, možná komín.  Možná dávné popraviště, či starý dům. Co já vím. Zarostlé to bylo fest a šla z toho trochu hrůza. Kéž by stěny uměly mluvit a řekly svůj příběh. Třeba to byl bunkr a pamatuje statečnou domobranu, co chránila kus země před nacisty. Chtěla jsem se otočit a jít raději na louky a pastviny, tam jde alespoň všude vidět.

Nakonec převládla zvídavost, jak se dál procházka bude vyvíje. Mám přeci psy. Ti mě ochrání, kdyby bylo nejhůře. Upřela jsem pohled do dálky a mašírovala cestou, necestou. Došla jsem na rozcestí a do kopce stoupala cesta s daleko lepší energií. Líbila se mi více. A říkám si: „Hele, vole, ponaučení. Musíš projít strachem, nehezkou cestou, pak tě čeká lepší cesta a bůhví, kam vede. Tuty za pokladem. Nebuď srab.“
Obě ty cesty jsem vám vyfotila, stejně jako rozpadlé cosi, které teď vypadá jak doupě alkoholiků. Lahve od chlastu, krabičky od cigaret. Škoda místa opředeného tajemnem. Energii z fotek asi nepoznáte, to se musí cítit. Genius loci se tomu říká.

Temná cesta, trochu mázlá, omlouvám se za kvalitu foto

Rozpadlé cosi

Krásná cesta

Našla jsem další pískovcové kameny a doslova to lákalo na ně vlézt. Skrz stromy prosvítala mýtinka a vábila k posezení a odpočinku. Objevila jsem jich po cestě ještě několik. Procházela jsem skrz mýtinky a lesíky, snažila se zvěčnit kouzlo okamžiku. Dle posedů šlo znát, že místo je oblíbené i u zvěře. Prostě nádhera. Všude to sálalo tak nádhernou energií. Po deštích se vše opět zazelenalo, rozkvetlo.
Sedím si tak u zvonků a říkám jim: „Cinkejte mi štěstí. A díky vám. Příště třeba přijdu s někým, takhle si k vám sednem, nebo si lehnem a budem donekonečna hovořit o těch hloupých dámách, co touží po květinách. Po květinách, které do týdne ve váze zvadnou. A jejich malomyslnost je natolik slabá, že jim nedojde, kam až průmysl s květinami sahá. Že se pěstují až v daleké Číně, vozí letadlem, nebo se dováží tulipány z Holandska. Nezamyslí se nad ekologickým dopadem, nad tím, kolik rostlin zemřelo v přirozeném prostředí. Nad tím, že v konečném důsledku je bit člověk. Kvůli pitomý kytce do vázy… Přitom ta největší krása je všude kolem nás. Jen otevřít srdce, vnímat jí, nechat jí proudit skrz nás. Kdo nenalezne krásu a lásku v každodenní maličkosti, v sobě, nemůže ji nalézt jinde. Budem debatovat o tom, jak si na takové lesní mýtině připadá člověk malý s celou svou existencí. Když se podívá na rozlehlou krajinu, hory, zdá se, že sahají až k nebi. Nad tím, že kdybychom na tomto místě zdechli, tak nás možná nikdo nenajde. Ano, až tak mocná příroda je a člověk je jen malou částí tohoto přenádherného představení. Měl by žít tak, aby toto přenádherné představení mohli shlédnout ti, co přijdou po nás. Nic nám nepatří. Zemi máme půjčenou od budoucích generací.“

A jak si tak debatuju, hlavou plují myšlenky, pomalu se stmívá, odebírám se zpět, míjím dlouhá stébla zlaté trávy a vzpomínám na severské pohádky o Bozích a Bohyních. Jejich lidských vlastnostech, o tom, že Freya měla krásné vlasy, přesně tak, jako zlatavá podzimní stébla trávy. O tom, že ani Bohové měli plno chyb a hříchů, přesto byli dokonalí ve své nedokonalosti, stejně jako lidé.
A tak jsem našla poklad. Další místo, které nabíjí úchvatnou energií. Tohle mi dalo víc energie, jak celý den spánku.

Vaše Tiina