Počasí mrazivé, často prší nebo sněží. Venku lítá kdejaký moribundus, rýmička, chřipečka… Psa bys pomalu nevyhnal. A tak je to od pradávna.

Není divu, že svátek Slunovratu býval v dávných dobách velmi hojně oslavován.  Symbolizoval roční cyklus a demonstroval dění v přírodě. Před Slunovratem se držel půst. Začínalo se o úplňku a končilo v předvečer Slunovratu. Úplněk už jsme prokoučovali a zahájit půst nestihneme. Dnes už je těžké si představit, že lidé takto dlouho dokázali nejíst nebo jíst jen minimálně. Ono to vyplývalo z logické podstaty věcí. Přes zimu nic nerostlo, nezrálo. Ne všichni měli tolik dobytka, aby maso mohli jíst denně a také nebylo příliš možností, jak maso zakonzervovat. Zásoby musely stačit bůhví jak dlouho. Nikdo nemohl přesně odhadnout, kdy přijde jaro, pastva se zazelená, dobytek se bude moct vyhnat na pastvu a zda vůbec zabřezne a bude na tak „maso“ nové. Navíc jídlo v sýpkách muselo stačit jak pro lidi, tak pro zvířata.

Nezbylo nic jiného,  než držet půst. Měl sloužit k očistě těla i mysli. Končil noc před Slunovratem. Tu noc se ještě jedlo postní jídlo, například ryba. Držet půst neznamená hladovět a nejíst nic. Tradiční postní jídla byla například pučálka. Základem je hrách, který se nechá nejprve nabobtnat a poté naklíčit. Naklíčením dojde k velmi důležitým změnám a surovina znásobí svou prospěšnost lidskému organismu. Naklíčený hrách se pak suší a nakonec peče na suché pánvi nebo v pekáči v troubě. Podává se se zelím, s cibulkou nebo nasladko s medem. Určitě znáte také houbového Kubu – kroupy s houbami nebo jsem viděla i variantu rýže s houbami. Kubu nesnáším. Tradice, netradice, tohle by do mě nikdo nedostal ani s pistolí u hlavy. Naopak mi chutná taková obdoba pučálky nesoucí název pražmo. Není to nic jiného než naklíčené obilí – pšenice, špalda, nahý oves. Nechá se naklíčit, před přípravou se klíčky zlikvidují a zbytek se osmahne na pánvi. Kočičí tanec je též zajímavý pokrm. Skládá se z krup, luštěnin, obilí a přidává se do pokrmu to, co v domě najdeš – zelí, cibulka, česnek, bylinky. Jedly se různé kaše, placky z brambor, luštěnin, buchty a vdolky, které ale většinou bývaly bez náplně. Nedaly se polknout. Polévaly se mlékem a medem. V lepším případě se posypaly trochou máku.

Skončil půst a začaly pohanské žranice, jejichž smyslem bylo: najíst se k prasknutí, bouřlivě se pomilovat a opít se tak, až padneš pod stůl. Ještě před tím, než směl jíst člověk, dávalo se jíst zvířatům, a to i lesním. Zdobily se různě stromy. Ne uříznuté, ale živé, pěkně venku. Zavěšovaly se na ně zejména lesní plody. Jako díky Matce Zemi a jako prosba, aby lidé zimu přežili. Takže jakýs takýs úplatek.

Dnes si jen těžko představíme, že lidé neměli co jíst. Síť supermarketů je v každém městě. V každé vesnici nebo alespoň v její blízkosti najdeme obchod. Nemusíme nic pěstovat, nic lovit ani chovat proto, abychom se najedli. Taky často lidé plýtvají. Ať již se jedná o vyhazování potravin nebo likvidování špatně zakroucených okurek v poli, jak nám nakázala EU. Jedno čínské přísloví praví: „Máš-li rád své děti, nech je zkusit trochu chladu a trochu zimy.“ Je v tom kus pravdy. Nedržíme půst od úplňku do Štědrého dne. Ani na Štědrý den proto, abychom viděli zlaté prasátko. Není to tím, že sviní přes rok potkáváme dost, ani proto, že chceme hejtovat tradice. Všude je příliš lákadel na to, abychom 24. od rána do večera nevzali do pusy ani soust.

Půst máme 23. prosince. Stejně většinou nestíhám uvařit, protože se zaobírám přípravou salátu, chlebíčků, chuťovek a aranžování cukroví, abychom 24. prosince nemuseli už hnout ani brvou. Každý rok dceři vyprávím, jaké to bylo v dřívějších dobách a mít co jíst dodnes není pro některé lidi samozřejmostí. Pořád jsou lidé a děti, které trpí hladem. Nemusíme kvůli tomu jezdit ani do Afriky. I v ČR tento problém existuje, jen na něj neziskovky a ochránci lidských práv nepoukazují příliš často. Existuje dost rodičů, jež jsou s dětmi sami a každou pětku musí 3x obrátit než dítěti něco koupí. Nemají na svačiny, školní obědy a vybrat si, zda koupí k večeři čorízo nebo pršut nemohou. Kupují jen to, na co mají a to je třeba výrobní salám nebo paštika ve slevě. Chudáci děti nemohou za to, že je rodiče přivedli na svět, že se rozvedli, jeden z nich zemřel… Poslouchá s napnutými uši, mrzí jí to a vedeme nekonečné debaty o tom, jak bychom měli být vděční za každý den, nevyhazovat jídlo a užívat si toho, že stále ještě máme možnost volby. Každý den je příděl 24 hodin od někoho zeshora a je jen na nás, jak je využijeme.

Jak jste na tom vy? Držíte půst nebo ne? Jaké předvánoční tradice dodržujete?

Vaše zvědavá Tiina Sukhbataar